Nevím, jak u vás, ale moje to-do listy mají zvláštní tendenci bobtnat položkami, co se překrývají v čase.
Ten people pleaser v mojí hlavě totiž neumí říct ani Bů, když se mi zadání začínají kupit tak, že přestávám mít šanci je všechna naráz stihnout. Vždycky jsem to totiž nějak hecla, a ještě jsem měla pocit, že jsem vyhrála soutěž.
Jako jo, vyhrála.
Akorát že to byla soutěž v tom, kdo toho v práci urve nejvíc na úkor času sama pro sebe.
Čas od času jsem zkusila přebujelý úkolníček zredukovat. Nebo ještě líp – vyhlásit mu amnestii a založit nový. Ano, tušíte správně, za chvilku vypadal úplně stejně…
A tady na scénu přichází jako deus ex machina tip z knihy Pomalá produktivita (a ten zase autor okoukal v laboratoři při zpracovávání vzorků): nemít to-do list, ale hrnout zadání na čekačku.
Přesněji, mít jeden aktivní úkol a zbytek v – cituji – retenční nádrži.
Ze všeho nejvíc mi to připomíná čekárnu u doktora. V ordinaci je vždycky jenom jeden pacient. Ostatní dřepí v čekárně a sestřička je zve dovnitř většinou podle toho, kdy přišli. Někdy pořadím zamíchá, pokud jde o urgentní případ nebo dorazí někdo, kdo se předem objednal.
Já sice nezachraňuju životy, ale koncept neošetřovat víc pacientů zároveň mi i tak pomáhá se z projektů neopupínkovat.
Má to samozřejmě pár, řekněme, slabých míst.
- Nebude to fungovat, když se takhle po jednom úkolu budu snažit odbavit x projektů naráz.
- Zadavatel by o tom měl vědět a přistoupit na to. (Za mě největší slabina.)
- Z mojí strany to vyžaduje transparentní komunikaci a pravidelné updaty klientovi/šéfovi.
- Celý koncept zabije, když někdo nade mnou bude trvat na stanovení deadlinů pro všechny položky „v nádrži“, čímž z ní elegantně udělá zpátky klasické to-dočko.
- Atd. atd.
Jestli se vám ten přístup aspoň trochu líbí, doporučuju do Pomalé produktivity nakouknout. (Pro pořádek, není to spolupráce. Knihy z Melvila ale budu doporučovat často.)
Já jsem s metodou fronta místo to-do listu teprve na začátku. Řekněme za půl roku tu shrnu, jestli/jak se mi povedlo s ní fungovat v praxi na volné noze.
Bavil vás článek? To jsem moc ráda!
Každou první středu v měsíci vám něco podobného pošlu až pod nos, hezky do e-mailu. Tady mi nechte svoji adresu. Brzy na přečtenou!
