• Čas se roztéká jako jahodová zmrzlina, co snídám na terase.
• Mám neděli dva měsíce v kuse.
• Nechávám se obejmout šimráním slunce na holých ramenou.

A teď vy.

Proč? K čemu je to dobré?

Pominu, že „Řekni X, aniž bys řekl/a X“ je prima hra, třeba k čekání na vlak nebo do dlouhé fronty na tu zmrzku. V první řadě jde o skvělý copy trénink.

Texty, co „mají vtip“ a „jsou kreativní“, ty vlastně jenom pojmenovávají známé věci neokoukaným způsobem.

Tahle hra vás naučí být konkrétní a naznačovat příběhy.

Kdykoli uslyšíte něco úplně obyčejného a obecného, je to příležitost zahrát si Tell me without telling me klidně sami se sebou, a trénovat tak svoji psací kreativitu.

Třeba:

• Na mobilu nejvíc ____ (aktivita/appka).
• Bydlím v ___ (vaše město).
• Nosím ___ (vaše oblíbená barva/kus oblečení).

Prostě je zkuste říct jinak.

AI prompt, abyste si hru mohli zahrát s chatbotem

Chci si zahrát „Řekni X, aniž bys řekl X“ jako procvičování copywriterských dovedností. Nabídni mi 5 různých témat, na kterých si procvičím kreativní popis toho, co dělám nebo co nabízím. V nabídce témat budeš konkrétní (např. místo „luxusní značka“ říkáš „značka luxusních kabelek“).

Já si jednu značku vyberu. Ty mi pak značku jednou větou popíšeš: co nabízí, v čem je nabídka specifická a co zákazníkovi řeší. Vyzveš mě, abych o značce řekla X, aniž bych řekla X.

Na moje návrhy mi dáš zpětnou vazbu, ve které mi nabídneš směry, kudy mohu uvažovat, ale nebudeš mi dávat konkrétní návrhy na přepis, dokud tě o to nepožádám. Upozorníš mě, když použiju klíšé a floskule, zavádějící fráze nebo formulace, které mohou cílovku urazit. Nedovolíš mi použít základní slova, která jsi mi zakázal.

Článek Copy hra: Řekni, aniž bys řekl (+ prompt) se nejdříve objevil na Žádné čáry.

Ten people pleaser v mojí hlavě totiž neumí říct ani Bů, když se mi zadání začínají kupit tak, že přestávám mít šanci je všechna naráz stihnout. Vždycky jsem to totiž nějak hecla, a ještě jsem měla pocit, že jsem vyhrála soutěž.

Jako jo, vyhrála.

Akorát že to byla soutěž v tom, kdo toho v práci urve nejvíc na úkor času sama pro sebe.

Čas od času jsem zkusila přebujelý úkolníček zredukovat. Nebo ještě líp – vyhlásit mu amnestii a založit nový. Ano, tušíte správně, za chvilku vypadal úplně stejně…

A tady na scénu přichází jako deus ex machina tip z knihy Pomalá produktivita (a ten zase autor okoukal v laboratoři při zpracovávání vzorků): nemít to-do list, ale hrnout zadání na čekačku.

Přesněji, mít jeden aktivní úkol a zbytek v – cituji – retenční nádrži.

Ze všeho nejvíc mi to připomíná čekárnu u doktora. V ordinaci je vždycky jenom jeden pacient. Ostatní dřepí v čekárně a sestřička je zve dovnitř většinou podle toho, kdy přišli. Někdy pořadím zamíchá, pokud jde o urgentní případ nebo dorazí někdo, kdo se předem objednal.

Já sice nezachraňuju životy, ale koncept neošetřovat víc pacientů zároveň mi i tak pomáhá se z projektů neopupínkovat.

Má to samozřejmě pár, řekněme, slabých míst.

• Nebude to fungovat, když se takhle po jednom úkolu budu snažit odbavit x projektů naráz.
• Zadavatel by o tom měl vědět a přistoupit na to. (Za mě největší slabina.)
• Z mojí strany to vyžaduje transparentní komunikaci a pravidelné updaty klientovi/šéfovi.
• Celý koncept zabije, když někdo nade mnou bude trvat na stanovení deadlinů pro všechny položky „v nádrži“, čímž z ní elegantně udělá zpátky klasické to-dočko.
• Atd. atd.

Jestli se vám ten přístup aspoň trochu líbí, doporučuju do Pomalé produktivity nakouknout. (Pro pořádek, není to spolupráce. Knihy z Melvila ale budu doporučovat často.)

Já jsem s metodou fronta místo to-do listu teprve na začátku. Řekněme za půl roku tu shrnu, jestli/jak se mi povedlo s ní fungovat v praxi na volné noze.

Článek Co se stane, když změníte to-do list na frontu? se nejdříve objevil na Žádné čáry.

Když nikoho na vyladění textů nemáte, můžete to pošolichat i sami. Ukážu vám 5 kroků, jak na to.

• Kdo je editor?
• Jak editovat článek: 5 jednoduchých tipů pro každého
  • Neopakujte slova
  • Neopakujte myšlenky (+ AI prompt)
  • Jak vylepšit perex
  • Bude tomu čtenář rozumět? (+ AI prompt)
  • Faktická správnost a jak si ji zkontrolovat sám

Článek Sám sobě editorem (for dummies) se nejdříve objevil na Žádné čáry.

• K čemu je rešerše dobrá
• Prompt: rešeršování textů
• Prompt: rešeršování videí

ChatGPT jsem si rozverně přejmenovala na PoskokGPT a ano, při vzpouře strojů za to přijdu do křemíkového pekla.

Jenomže ona je to pravda. Nejčastěji ho využívám právě k tomu, aby za mě převzal nudné, zdlouhavé úkoly. Takové ty, co jsme o nich vždycky řekli: „To by mohla dělat i cvičená opice.“

Jedna z věcí, na které jsem si svoji digitální opičku vycvičila, je právě rešeršování. Konkrétně ta otravná část, kdy je potřeba přečíst zdroje a shrnout je.

Článek Rešerše článků a videí pomocí AI (prompt) se nejdříve objevil na Žádné čáry.

Instagram

IG feed

Obsah vidí noví uživatelé a někdy i ti, kdo už mě sledují.

Algoritmus má rád:

Engagement (lajky, komentáře, sdílení, uložení) + interakce s účtem.

Momentálně preferuje carousely – projíždění carouselu vnímá jako interakci.

Ideální formát:

Kvalitní vizuál + výstižný popisek s výzvou k akci (CTA).

IG Stories

Obsah vidí primárně ti, kdo už mě sledují. K novým lidem se můžu dostat aktivním repostem (přesdílení story, ne screenshot). Můj profil se může šířit, když mě někdo zmíní.

Algoritmus má rád:

Pokud se na moje Stories uživatel dívá často + reaguje.

Pomáhá, pokud publikuju denně. Když pak chci něco hodně nakopnout, udělám před publikací den publikační pauzu.

Ideální formát:

Interaktivní prvky: ankety, otázky, zmínky, odpočítávání.

Hodně moc nemá rád odkazy pryč – je fajn dát je do druhého, třetího slajdu nějaké souvislé sady Stories.

IG Reels

Obsah se často dostane mimo moje followery. Ze všech formátů nejlépe pomáhá získat nové sledující.

Algoritmus má rád:

Watch time (celkový čas, u delších videí sleduje trasholds) + dokončení + sdílení

Ideální formát:

Krátké, dynamické, s trendy hudbou a poutavým začátkem (první 1–3 sec. je zásadní)

TikTok

Videa na TikToku

S vysokou pravděpodobností se dostanou mezi nové lidi. Síť jen málo tlačí na subscribe, spíše podporuje objevování novinek. U videí si kontroluji, zda se dostala na „for you page“ (FYP).

Algoritmus má rád:

Watch time + dokončení + opakované sledování

Ideální formát:

Silný „hook“ do 2 s, naskočení na trend nebo naopak autentický styl, populární hudba

LinkedIn

LinkedIn posty se obecně docela dobře dostávají mimo bublinu, pokud chytí vlnu reakcí. Zatímco příspěvky lidí docela jedou, pro firmy je hodně těžké se chytit. (Jo a reklama je tu taky dost drahá.)

LI příspěvky

Algoritmus má rád:

Engagement v prvních 1–2 h, hlavně komentáře

Ideální formát:

Osobní příběhy + přidaná hodnota + výzva k diskuzi

LI video

Algoritmus má rád:

Zhlédnutí videa (přes půlku) + CTA k interakci

Ideální formát:

Ne přehnaně formální. Dobře fungují tipy, case studies, názory

Facebook

FB feed

Dostává se většinou k odběratelům stránky. Celkově je organický dosah na FB velice nízký, je potřeba pomáhat si placeným zobrazením postů (i na vlastní fanoušky).

Algoritmus má rád:

Smysluplné komentáře, případně aspoň lajky. Obecně interakce, co patří k formátu (u odkazu tedy prokliky apod.)

Ideální formát:

Cokoli, co není externí odkaz, nedejbože na YT

FB Stories

Dostávají se prakticky jen k odběratelům profilu.

Algoritmus má rád:

Interaktivitu, stejně jako na IG.

Ideální formát:

Obdobně jako na IG – zapojení aktivních prvků, na které se dá klikat či odpovídat.

FB videa (jakýkoli formát)

Mají šanci dostat se k novým lidem, ale nevedou tak dobře k novým follows jako na Instagramu.

Algoritmus má rád:

Watch time + sdílení

Ideální formát:

Krátké, dynamické, s poutavým začátkem (první 1–3 sec. je zásadní). Tolik nezáleží na hudbě.

YouTube

Klasická YT videa

Dobře se dostávají k odběratelům + pokud se chytím ve výsledcích Google.

Algoritmus má rád:

Doba sledování + pokud se ke mně divák rád vrací.

Google search reaguje na klíčová slova v názvu a v popisku.

Ideální formát:

Jasná struktura, zajímavý thumbnail, trefný název (clickbait nebo SEO), výzva k odběru/komentáři

YT Shorts (jako tiktoky na YT)

Dobře se dostávají k novému publiku, ale nejsou tak silné v získávání odběratelů jako jsme zvyklí z Reels na IG.

Algoritmus má rád:

Dokoukání videa do konce + opakované sdledování

Ideální formát:

Rychlé tempo, hook v prvních 1–2 sec.

Pinterest

Slušný potenciál dostat se mezi nové lidi ve vyhledávání na Pinterestu.

Algoritmus má rád:

Uložení pinu (repin) + sdílení + klíčová slova

Ideální formát:

Obrázky ve vysoké kvalitě, klíčová slova v popisku, vertikální formát

Twitter (X)

Vyvážená šance dostat se mezi svoje followery i mimo bublinu. Díky retweetům může povedený tweet chytit silnou vlnu.

Algoritmus má rád:

Interakce krátce po zveřejnění (retweety, komentáře, lajky)

Ideální formát:

Stručný, kontroverzní nebo vtipný komentář; případně dobrý storytelling v dlouhém vlákně

Článek Socmedia algoritmy 101 (duben 2025) se nejdříve objevil na Žádné čáry.

Protože když to někde hučí nebo hlučí, moje energie mizí jako cukrová vata v lijáku. Naopak v tichu nebo lehkém šumu, kterému nemusím věnovat žádnou pozornost, zvládám víc, než jsem si kdy myslela.

Jsem extra citlivá na zvuky – a naučila jsem se s tím fungovat.

Jak vypadá citlivost na zvuky?

Sedět v průměrně bzučící kanceláři, kde občas někdo něco vyhrkne, couraj lidi a zvoní telefony? Soustředění padá k nule, zato nervozita závratně stoupá. Udělám kulový a ještě budu „bezdůvodně“ podrážděná.

Snažit se o rozhovor na pozadí desítek dalších hovorů? Možná se usmívám, ale uvnitř se pomalu měním v ten gif s panikařícím Spongebobem. Až skončíme, potřebuju dlouhou pauzu.

Jet pár hodin vlakem, nedejbože v dětském kupé? Denní příděl trpělivosti dochází někde za Olomoucí, pak už na mě nikdo nemluvte pls. Škoda, že mám s sebou vlastní dítě, které mi toho bude potřebovat říct ještě spoustu, a před náma jsou další tři hodiny cesty. A na jejím konci čekají moji rodiče, co mě dlouho neviděli a taky si chtějí povídat.

Taaak… to by ses nad sebou asi měla zamyslet, drahá Marie, protože ostatní jsou přece cajk? Pracujou v kancelářích, networkujou a na vlastní děti ani rodiče neštěkají jenom proto, že za sebou mají cestu přes celou republiku?

Ani ne.

Kde se to bere?

Téma ke googlení: „vysoce citliví lidé“ nebo „hypersenzitivita“.

TL;DR je to typ neurodivergence se sníženým prahem citlivosti na vjemy. Snížený práh = reagujete dřív. (Jestli vám to něco připomíná, zkuste si tenhle test.)

Hypersenzitivita není porucha ani nic, co by se dalo a mělo léčit. Vnímavost je spektrum. Někdo je na tom netečném konci a někdo – já teda mezi nima – na tom jemňoučce vyladěném.

Sudičky vám můžou přidělit citlivější radar na kde co. Proč zrovna já, žena s absolutním hudebním hluchem, jsem si vytáhla krátkou sirku ausgerechnet u zvuků, to nevím.

Ale! Aspoň už vím, že to tak vůbec je.

A že únava, vyčerpání a přinasranost jsou jenom tři stupně stejného stavu.

Ona to nebyla zas těžká hádanka, milý Watsone; podvědomě jsem v těch stavech utíkala právě do ticha, takže…

Výbava, která se mi osvědčila: minirecenze na sluchátka a hluchátka

Jednoho dne jsem zkusila slabší špunty do uší na cestu do obchodu, a tyvole! Úplně jiný zážitek.

Od té doby vědomě tlumím svět kolem sebe, a díky tomu se na něj usmívám mnohem víc.

Takže, dámy a pánové, tohle je moje aktuální výbava.

Na spaní:

Spát chodím často s extra silnými silikonovými špunty, nebo nouzově klasickými špunty do uší.

Klasické špunty do uší (-32 db)

Absolutní nesmysl na pohyb ve veřejném prostoru, ale neocenitelné pro spaní na místech, kde jsem se jinak budila ožvýkaná a naprdlá hned od rána.

Řešení za pár korun na jednu, dvě noci. Pro občasné výlety bohatě stačí. Prodávají je v lékárně a třeba i v trafice na větších nádražích.

Silikonové špunty Loop Earpods Quiet 2 (-24 až -32 db)

V základu jsou o fous slabší než pěnovky. Ovšem jsou o dost pohodlnější a nevadí mi brát si je víc nocí za sebou. Používám je s extra vkládacím kolečkem a dvojitým ťuflíkem do ucha, díky kterým se dostanu na stejnou úroveň tlumení jako právě ty klasické pěnové.

Občas je nahazuju i tehdy, když se potřebuju soustředit v šrumci, ale hudbu nechci.

• Základní verze stáhne zvuky o 24 db.
• S kolečkem odebere dalších pět, tedy -29 db.
• Dvojťuflík (zdvojená část v uchu) se postará o 3 db; pro mě je to tedy celkem -32 db.

Na ven, do kanceláře i do kina:

Loop Engage (-16 db)

Když chci slyšet, jak na mě kdokoli mluví, ale u toho odstínit ruchy na pozadí.

Nosím je na pochůzky, do kanceláře, na pivo i s děckem na hřiště. Slyším, co slyšet mám, ale šum stahují na minimum.

Vystačím si se základní verzí, která šum zmenší o 16 db. Šlo by opět použít kolečko (-5 db), se kterým bych se dostala na -21 db, ale to už mi nesedí.

Loop Experience (-17 db až -22 db)

Když potřebuju celkově trochu ztlumit vše.

Já je teď nosím vlastně jen do kina a z celé té výbavy by mi teda chyběly nejmíň. Ale až zas jednou půjdu na koncert, kam je nosí většina smrtelníků :-), beru si je rozhodně taky.

Mám je s extra vkládacím kolečkem (v základu -17 db, s kolečkem je to -22 db).

Na cally a na poslech v pohybu:

Obyčejné Airpody, časem Airpods Pro s aktivním potlačením hluku

Moje to-go sluchátka jsou Airpody. Před nimi – v androidím období – to byly srovnatelně dobré Samsung Galaxy Buds.

Vytahuju je, když kromě ucpávky potřebuju i zvukovou kulisu a nechce se mi tahat velká sluchátka přes hlavu.

Až je budu měnit, půjdu do Airpods Pro s aktivním potlačením hluku, které ale nikdy! nezapnu při pohybu po městě ani při běhání kdekoli. Tlumení ocamcaď pocamcaď, na ulici pořád potřebuju slyšet třeba že mám za zadkem auto. Od PROček si slibuju hlavně to, že na odstřižení se od šrumce nebudu muset hudbu vohulit tolik.

Bone conduction sluchátka – ty, co vedou zvuk přes kost

Tak ty nemám, ale pořídila bych si je, kdybych dlouhodobě pravidelně sportovala.

Zvuk vedou přes lícní kost. Je to trochu divná představa, ale – nepřijdete tak o žádné zvuky z okolí. Pro mě nefunkční jako tlumič zvuku, ale běžcům můžou taková sluchátka doslova zachránit život.

Na práci u stolu

Klasická sluchátka Bose s funkcí noise cancelling

Nevím už, které přesně to jsou, ale momentálně bych kupovala tyto.

Perfektní pro práci. Neslyším nic, a tak se dokážu rychle přepnout do módu soustředění.

Zvukový safe-space na práci je pro mě smyčka s instrumentálkama nebo Brain.fm – hudba speciálně vyvinutá pro soustředění. Pozn.: odkaz obsahuje referral kód, se kterým máte službu na 30 dnů zdarma, pokud ji chcete vyzkoušet.

Ven velká sluchátka neberu nikdy, do hodiny by mě srazilo auto. Tlumí totiž snad všechno kromě sbíječky ve vedlejší místnosti (bohužel vyzkoušeno).

Pravděpodobně vyzkouším další značky a varianty. Ale už teď pokryju většinu zvukově ždímacích situací.

(Jenom pro pořádek: Loop, Apple, Bose ani Samsung to tady nesponzorují.)

Článek Proč potřebuju tlumit zvuky a co se mi na to osvědčilo? se nejdříve objevil na Žádné čáry.

Múza je totiž copywriterský Ježíšek. Věří na ni jenom junioři. Ti zkušenější už vědí, že dárky dobrý text se musí odmakat.

Když mi nejde psaní

…tak jsem frustrovaná a otevřu libovolnou sociální síť. Pocitově jí scrolluju pět minut, reálně půl hodiny. Pak se vrátím ke psaní a – jejda! Nejenomže se mezitím SAMO nic nenapsalo, ale navíc do toho čučím jak husa do flašky úplně stejně jako předtím!

Takže jinak.

Když mi nejde psaní, pravděpodobně je za tím (nejmíň) jedna z těchto pěti věcí:

1. Jsem unavená / ve stresu
2. Jsem nesoustředěná
3. Nevím o tématu dost
4. Chybí mi nadšení
5. Vzala jsem si moc náročný úkol

& bonus:

• Nejde mi psaní, protože ten text mi nepadá od klávesnice perfektní!
• To, co „chodí samo“, ve skutečnosti není vůbec samo

1/5: Nejde mi psaní, protože… jsem unavená / ve stresu

Zásadní problém. Unavený mozek funguje stejně jako opilý mozek. Blbě.

Ano, i s únavou se dají napsat dobré věci. I ve stresu. Myslím ale, že v takovém případě už potřebuješ „vypsanost“ (zautomatizované řemeslo) a silnou vůli, nebo aspoň nadšení (o něm za chvíli).

Unavený mozek se často maskuje! Za co? Za tendenci lákat ke snazším úkolům. Podívej se na sítě. Zkontroluj e-mail. Udělej tady ten nedůležitý, monkey-business task. (Ošklivý trik je v tom, že takové úkoly se plní zdánlivě stejně – sezením u počítače. Ale to si lžeš do kapsy.)

Učím se to brát jako signál: Vole, seš unavená a bude lepší, když…

Když si můžeš dovolit psát jindy, dopřej mozku odpočinek

(Ok, nebo stimulanty, ale moje třiatřicetileté já už doporučuje s nima šetřit.)

Podle situace je nejlepší jít spát nebo aspoň na chvíli změnit činnost. To znamená NE JÍT NA SOCKY! Tam ztratíš i poslední zbytky staminy.

Mně dobře funguje přepnout na to, co se dá dělat rukama. Umýt nádobí, vysát podlahu. Nebo dokonce nedělat nic.

Jednoduchá pomůcka pro mileniály: Vyber si jako odpočinek něco, co ti připadá NEPRODUKTIVNÍ.

Aspoň-trochu-ezo psavci můžou zkusit desetiminutovou vypínací meditaci. Kdo ji neumí, zkusí Headspace. Kdo ano, bude mu stačit Insight Timer.

Související čtení: Proč spíme

Když musíš psát T-E-Ď, sedni si na zadel a P-I-Š

Je úplně jedno, co a jak. Klidně začni tím, že se ti sakra taaak nechce. A pokračuj tím, co o věci víš nebo si myslíš. Možná zjistíš, že potřebuješ doplnit info. To je ok. Jdi na věc. A pak pokračuj v psaní.

Tip: I u „vysezené“ práce dělej pauzy. Rozumné. Ať nevypadneš z tempa, ale taky se nepřepálíš. Znáš pomodoro?

„Vysezený“ článek pak osekej o všechny berličky a rozjezdy. (Podrobněji v článku Sám sobě editorem.)

Pokud ti ty následné úpravy nejdou, nějakého „editora“ si sežeň. Nemusí to mít na vizitce, ale měl by na to mít aspoň cit.

2/5: Nejde mi psaní, protože… jsem nesoustředěná

Co je nejdůležitější schopnost copywritera v roce 2021? Umět odložit mobil.

Pomáhá: vypnout notifikace. Když už ne ve skutečnosti, aspoň v hlavě. (Ano, přišel ti e-mail. Shoří, když si ho přečteš až za hodinu?)

Související čtení: kniha Neodolatelné

Všeobecně je vhodné nepřeskakovat. Z úkolu na úkol, z myšlenky na myšlenku. Všechny nedokončené úkoly totiž zůstávají „běžet na pozadí“ a šťouchají do snahy soustředit se.

Co funguje mně: když mě napadne cokoli dalšího, co bych měla později udělat, hážu to do to-do listu. Ať je to úkol nebo poznámka, ať mi splnění zabere hodinu nebo deset sekund. Tady dělám výjimku z pravidla „Co můžeš udělat do dvou minut, udělej hned“, protože důležitější je zůstat myšlenkama u toho, čemu se věnuju právě teď.

Související čtení:

• Hluboká práce
• Digitální minimalismus
• článek Karla Borovičky Jak jsem začal zase stíhat termíny

Já teď řeším ještě jeden specifický problém: od psaní odbíhám. Musím – to když si mě zavolá mimin. Na kojící pauzy mám tendence brát si Kindle nebo mobil; jsou dlouhé a nudné. Ale když z flow skočím rovnýma nohama do Netflixu/ebooku/sítí, přepnu pozornost na snazší „úkol“ a k práci se pak vrací těžko. Ach, ty naše pravěké mozky.

Snažím se tedy, když mám zrovna něco rozepsaného, z flow nevypadávat = pokračuju v psaní. Tenhle článek jsem napsala napůl „normálně“ a napůl na mobilu v posteli. Spoustu věcí pro klienty taky. Jen je potřeba mít předem připravené záchytné body – podklady, osnovu, info kde jsem skončila nebo podobně. Na psaní mi pak stačí obyčejný Google Keep, protože z něj text překlápím zpátky „do normálního pracovního prostředí“ hned jak můžu. Konec mateřské vsuvky.

Pssst: Taky se na ty notifikace mrknu, jasně. Když už, tak je „menší zlo“ udělat to po dokončení – byť dílčího – úkolu. (Nebo si pak aspoň nestěžuju, že dneska nemám svůj den.)

4/5: Nejde mi psaní, protože… mi chybí nadšení

Jasně že „profík napíše o čemkoli“. Ale pokud se bavíme o tom, aby z čekání na múzu nebylo čekání na Godota, nadšení dost pomáhá.

Ideální situace je mít (jen) takové klienty, s nimiž souzníš. Samozřejmě.

Pak jsou tu tací, k nimž sice necítíš odpor ani se nemíjí s tvojí morálkou, ale… nějak to… moc nejde.

Z mé zkušenosti: najdi si na tom jednu věc. Jednu věc, která je skvělá, a zapal se pro ni. Velmi s tím pomůže předchozí bod. Poznejte se. Poznej svoje téma, svého klienta. Ať víš, do čeho se vlastně můžeš „zamilovat“.

5/5: Nejde mi psaní, protože… jsem si vzala moc náročný úkol

Vystresovaný mozek zamrzne. To by tě mohla líbat klidně Máchova milenka, a stejně napíšeš kulový.

Řešení? Zkrátka začít – a koukat u toho jenom na první zatáčku. (Pozor: je dobré mít celou trasu zmapovanou předem. Jinak budeš nadávat jak já, když jsem poprvé lezla na Lysou horu.)

1. Když je to jeden příliš velký úkol: rozsekat si ho na několik menších.
2. Když je to příliš mnoho různých zadání: jedno si vybrat (to nejdůležitější nebo klidně libovolné, hlavně ať už se pohneš!).
3. Když jde o úkol, co je nad moje schopnosti, a když rozložení na menší dílky nepomáhá: přiznat si to a hlavně to přiznat klientovi. To není ostuda. To je sebereflexe

Při psaní mi na „kouskování“ jednoho většího zadání nesmírně pomáhá psaní s osnovou. Nebo aspoň naházet na papír / do mindmapy / na post-ity vše, co mě k věci napadá.

Ještě jedna výhoda tohoto návyku: když od psaní odejdu a vrátím se k němu za pár dnů, vím, co jsem chtěla napsat. Nehypnotizuju prázdnou stránku, můžu se hned pustit do práce.

To, co „chodí samo“, ve skutečnosti není vůbec samo

„Moment, moment, vždyť zrovna nedávno mi vytanul geniální nápad. Z ničeho nic! To JE určitě múza, Marie!“

A není to spíš výsledek toho, co se ti během posledních dnů, měsíců nebo klidně i let střádalo v hlavě jako „něco neuchopitelného“ nebo zatím ne dobře formulovaného? Hm?

Tak třeba tento článek. To si tak scrolluju tím proklínaným Instagramem, vidím příspěvek o vymýšlení obsahu a najednou BENG! Napiš článek. Bude se jmenovat „Co dělá copywriter, když nepřichází múza?“

Na tohle téma se mě zeptala Michelle před TŘEMI lety, když mě zpovídala pro Jak na sítě. Část mojí tehdejší odpovědi jste si právě přečetli. Pak jsem o tomhle rozepsala a nikdy nedopsala post, možná i několikrát, ale nebylo to ono (a že to nespěchalo, nechala jsem to být). Bavila se o tom s několika dalšíma lidma.

Už je jasné, kam tím směřuju, že?

Tímhle tématem se moje hlava zabývala už takovou dobu, že to celé zformulovala dávno před tím, než jsem otevřela WordPress a nabušila to sem. Střídavě na počítači a na mobilu u kojení, ale pořád během jediného večera.

I když to při pohledu venku mohlo vypadat jako úžasný múzí one night stand, je to jenom dobrá souhra okolností: tématu, o kterém jsem přemýšlela + energie + nadšení + soustředění + psacích návyků.

(Jo a pak jsem to nechala několik dnů odležet, zeditovala a poslala na korekturu. Protože když to jde, první verze se neodevzdává.)

Článek Co dělá copywriter, když nepřichází múza? se nejdříve objevil na Žádné čáry.

Dá se s ním slušně ustát i shitstorm.

Na FB Tchibo se většinou potkáte s některou z našich community managerek. Ale holky na mě předávají komentáře, ke kterým je potřeba něco vysvětlit nebo doplnit k článku z Tchibo Blogu, který spravuju. A ačkoliv občas zírám, co všechno jsou lidé schopní komentářů napsat, vlastně mám tuhle část své práce moc ráda.

Teď naposledy jsme si slušně naložili tématem, na které má každý názor: vydali jsme rozhovor o domácím vzděláváním dětí (post; článek). Já jsem zase procvičila sendvič a taky mi to připomnělo, že jsem se o něm vlastně chtěla už dávno trochu rozepsat.

Složte si sendvič

Sendvič znamená začít pozitivně, pak vysvětlit svůj postoj, a zakončit to zase hezky. Hodí se vždycky, když potřebujete odepsat někomu, kdo je hodně naštvaný, abyste ho nevytočili ještě víc. Je to schéma, které funguje všeobecně, takže ho používám ve většině situací, kde uživatel není na mojí (klientově) straně. A snažím se ho uplatňovat i mimo odpovídání na sockách – stejně dobře totiž funguje i v životě.

Houska – náplň – houska. Pozitivní začátek – fakta, co potřebuju sdělit – pozitivní závěr.

Houska: Pozitivní začátek

Hlavní úkol „téhle strany housky” je ukázat danému člověku, že jste s ním na jedné lodi a nepřišli jste se s ním pohádat, případně že chápete jeho problém. To ho pro začátek lépe naladí a bude vám o to otevřeněji naslouchat v další části.

Buďte milí, uvěřitelní a přiměřeně sebevědomí. Přehnané omlouvání se a obhajoba, pokud jste nic neprovedli, vás zbytečně posílá do kouta.

Dobrý den, děkuji za otázku, ráda téma doplním.
Milá XY, máte pravdu, že obvykle _____.
Dobrý den, ABCD, mrzí mě, že _____.
Zdravím vás, FFF, děkuji za upozornění.

Náplň: Co potřebuju sdělit

Bez arogance a bez frází jako „nemáte pravdu“. Představte si, že to, co se právě chystáte odeslat, někdo cizí napíše vám osobně. Buďte k sobě upřímní: nenakrkla by vás taková odpověď? Pokud ne, je to dobré.

V zásadě se můžete řídit Desaterem firemní twitterové komunikace, kterou před lety napsal Martin Malý:

Houska: Pozitivní závěr

Pokud to jde a hodí se to, přihoďte něco milého nebo urovnávacího.

Sleva nebo jiná kompenzace, případně „exkluzivní“ informace, přidávají body. Pokud je nemáte/nehodí se, stačí být zdvořilý a ukázat dobrou vůli.

Pokud bych mohla ještě cokoliv doplnit, určitě se ptejte.
Omlouváme se a přejeme hezký den.
Doufám, že příště už bude vše v pořádku.
Příští týden chystáme ___, které by vás mohlo potěšit, moc rádi vás uvidíme.

Někdy stačí „jenom“ podpis. Náznak osobní zodpovědnosti odpovídajícího utlumí na druhém konci drátu případnou zpruzelost anonymní komunikací.

A hlavně: nevymýšlet si a uznat objektivní chybu

Sebelepší sendvič sám o sobě nepomůže, pokud jste šlápli vedle nebo značka způsobila člověku nějaké problémy. (A není na vašem osobním hodnocení, jestli o den zpožděný balíček má nárok někomu dělat problém. Pokud to zákazník tak cítí, asi ho má. :-))

Hlavně proboha nelžete a nezametejte věci pod koberec, nefunguje to.

Jasně, že se někdy naštvete

Některé komentáře vám osobně můžou připadat blbé. Proč se na tohle vůbec ptá? To mu to není jasné? Zase má někdo potřebu vyjádřit názor?

Protože tohle neví. Není. Má.

No a co? Můj osobní názor na to nemá v odpovědích co dělat. Komentář/příspěvek nebyl adresovaný mně, ale dané značce / k tématu. Moje ego tam faaakt nemá co dělat.

Když jsou to opravdu vyhrocené situace:

Nádech, výdech. To často stačí.

Představit si, že mluvím s babičkou nebo někým jiným, kdo se v problematice nevyzná, a já s ním chci mít trpělivost.

Když je to hejtr nebo troll, nebrat to vůbec vážně – ne jako já, Marie; a jako firma mu odpovědět stručně a slušně, nebo vůbec (to už je na samostatné téma). Pokud je to fakt síla, boha, klidně můžete upustit páru slovně do monitoru, vždyť vás nikdo neslyší.

A zvládat duševní hygienu, netahat si nasranost ani do obědové pauzy, natož domů. (Dneska už mi to zní přehnaně, ale rok jsem odpovídala na české Škodovce a snad skoro dva roky na Sazce, a tam to bylo potřeba.)

A když mám jó potřebu reagovat subjektivně (lajkovat něčí názor, s nímž souzním, atp.), vždycky můžu za sebe, že.

Dobře, ještě lepší zbraní je humor. Ale ten se učí hůř (psát o něm fakt neumím) a zrovna na Tchibo bych za něj od čtenářů dostala výprask. Značky, které to mají víc v pi*i na lehátku si tohle naopak dovolit můžou.

Článek Nejsilnější zbraní community managera je sendvič se nejdříve objevil na Žádné čáry.

Můžeš nevyhořet, ale je to v první chvíli tak hrozně nesexy mezi těma všema kamarádama, kteří taky sedí do noci v kanclu, togglujou si osm, deset, dvanáct hodin, a když se náhodou někdy někde potkáte, nejlepší konverzační téma je přitakávat si nad tím, co všechno jste zvládli udělat a kolik vám to zabralo času.

Můžeš nevyhořet, ale nejdřív musíš někde dohnat tu hodnotu sebe sama, navzdory tomu, že tě odmalička chválili hlavně za to, co jsi udělal. Zjistit, za co si máš vážit sám sebe, když si odmyslíš pochvaly za napsané domácí úkoly, jedničky na vysvědčení a nádobí umyté hned po obědě.

Můžeš nevyhořet, když se naučíš dávat čas sobě, místo aby ses topil v bažině plytkých zpráv a banálních písmenek, které hltáš ve svým FOMO každý den a čas na ně si odloupáváš z jiných časů.

Můžeš nevyhořet, zvedneš-li hlavu a přestaneš poslouchat ty, co ti tvrdí, že bez týhle firmy a týhle práce nebudeš nic. Ale možná si ji před tím budeš muset vytáhnout z vlastní prdele a přiznat si, že na nic jinýho nemáš čas ani ne tak kvůli své nepostradatelnosti, jako spíš proto, že si neumíš srovnat priority.

Můžeš nevyhořet, jakmile si přestaneš plést flow s hysterií, která tě akorát přivede k ránům, kdy ti sice nic není, ale stejně nedokážeš vstát z postele, a časem se přetaví v banální desetiminutové úkoly přesouvané už třetí týden.

Nevyhořet se může zdát těžký. Stojí mnohem víc vůle než honit si nad tím, kolik hodin denně zvládneš tupě odškrtávat položky v to-do listu.

Srovnat si čas a začít si ho vážit.
Dávat ho věcem, který dávaj smysl, a ty ostatní nechat být.
Najít si (možná poprvé ve svém dospělém životě) něco, co budeš dělat ještě před prací a nebo po ní.
A neměřit si to.
Dovolit si mít čas sám na sebe.
Odnaučit se všechno měřit.

Vypnout dřív, než ti to vypne samo.

Článek Klidně můžeš nevyhořet se nejdříve objevil na Žádné čáry.

Nová bible bílých límečků

Hluboká práce Cala Newporta nepřišla s žádnou převratnou myšlenkou: „znalostní pracovníci“ dělají lepší práci, když se na ni můžou soustředit. Hluboce soustředit. Ideálně po delší časový úsek. Až potud to známe všichni.

Akorát že tahle kniha nabízí i řešení. Řešení tak jednoduchá, že se možná budete cítit trochu jako idiot, že vám to nedošlo dřív a místo toho jste si pro některé projekty kradli noci nebo státní svátky.

Místo otřepaného: „Tak si udělej víc času, když ho potřebuješ,“ ukazuje Newport 4 základní modely hluboké práce a je na vás, který vám nejlépe sedne. Liší se intenzitou, délkou úseků a tím, jak moc budete srát ty, kdo očekávají, že jim na e-mail odpovíte pokaždé do 10 minut.

Pro jistotu si sjednotíme pojmy:

• Hluboká práce = soustředěný pracovní úsek bez vyrušování (e-mail, sociální sítě, chat), kdy se věnujete jen a jen tomu, co řešíte. Velmi efektivní, pokud pracujete na čemkoliv „větším“ „kreativním“. Čím specializovanější jsou vaše výstupy, tím víc se pro ně hluboká práce dobře hodí.
• Mělká práce = spíš monkey business, který moc nevytěžuje hlavu (pro mě třeba věci, u kterých zvládám poslouchat ebooky).

Ještě vsuvka: ani v HP, ani pro mě to neznamená, že multitasking je vždycky špatně a že už nemáte nikdy odpovídat na e-maily. Já jen aby bylo jasno.

Jedna z nejčtivějších „chytrých knížek“

Cal Newport píše čtivě a český překlad (Kateřina Ešnerová) mě nijak nerozčiloval a nerušil, což mi u tohoto typu knih stačí.

Do textu postupně vsouvá praktické tipy, jak si bloky hluboké práce zavést a přitom se neudusit zbytkem pracovní náplně. A dělá to tak, že si z nich pravděpodobně hodně odnesete.

Nečekejte instantní zázrak. Já HP četla hned po vydání, po půl roce jsem asi tak na 70 % svého ideálního stavu. Oproti dřívějšku je to ale pořád skvělé, věřte mi.

4+1 věc, co jsem si z Hluboké práce odnesla

1) Mám teď mnohem lepší představu o tom, co stihnu

Můj dlouholetý problém byl vnitřní pocit supermanství. Projekt A, B, C, D, E a F? Jasně, per to sem, však to dám. Výsledek: práce po nocích a věčné hrnutí práce před sebou. Dokonce mi to začalo připadat normální.

Změnilo se:
Už před Hlubokou prací jsem se naučila pracovat s časovými bloky a jejich rozvržením do dne. Trochu to pomohlo, ale vždycky mi všechny plány rozkopalo, když jsem se někde zdržela.

Schválně, co pak řeknete na Newportův drobný zlepšovák. Za mě dobrý!

2) Mělkou práci shlukuju do jednoho bloku

Mělké práce mám hodně a škrtnout ji nemůžu. Dokáže rozfrcat den tak, že už pořádně neudělám pořádně nic.

Na toto téma doporučuju Maker’s Schedule, Manager’s Schedule od Paula Grahama, český překlad Petr Staníček.

Změnilo se:
Kromě toho, že jsem si mělkou práci začala shrnovat do jednoho bloku časově, tak si to taky píšu do jednoho úkolu. (Používám Todoist v premium verzi – jednotlivé prcky si dávám jako komentáře.)

Asi je to spíš placebo efekt, ale rozfrcání se minimalizovalo.

3) Prodloužila jsem pracovní bloky (a nebolí to)

Bloky pro hlubokou práci jsem natáhla na 90 minut / 120 minut / 150 minut oproti dřívější půlhodině a hodině. Dřív jsem se bála, že „budu unavená“. Nejsem.

4) Účelně střídám hlubokou a mělkou práci

…jinak by mi asi vybouchla hlava. Navíc tak doufám neblokuju ostatní (kolegy, klienty) s jejich požadavky. Newport mi pomohl si v tom přirozeně udělat lepší systém.

& bonus:

Kolik práce se udělá samo, zatím co sjíždím sociální sítě: 0
Kolik práce se udělá samo, zatím co ji dělám já: všechna

Fakt zajímavý.

— Marie Grafová (@sibiranka) July 1, 2017

Cal Newport: Hluboká práce
Pravidla pro soustředěný úspěch v roztěkaném světě
V českém překladu vydává Jan Melvil Publishing
Vyšlo na podzim 2016

web českého vydání vč. první kapitoly v PDF

Tento článek není spozorovaný a knihu v elektronické verzi jsem si pořídila sama. Jediný, kdo mě nutil ho napsat, byli kamarádi, kteří se mě pořád ptali, jestli za to teda stojí. Stojí.
Děkuji Jan Melvil Publishing za zaslání papírové verze pro fotku do záhlaví tohoto článku, poté, co už recenze byla připravená.

Článek Hluboká práce (recenze) se nejdříve objevil na Žádné čáry.